Zima v exotice. Jak si vybrat destinaci a na co si dávat pozor?

V Česku jsme už plavky odložili, ale v exotice se těší na zahájení hlavní sezóny. Přemýšlíte, jak rezervovat exotickou dovolenou, na co si dát pozor a která destinace bude ta nejlepší? Inspirujte se tipy od dovolenkových specialistů, kteří vám rádi doporučí nejlepší zážitek.

 

Dalších 7 fotek

Exotické destinace patřily mezi často vyhledávané již v posledních letech, tedy v době pandemie. Turisty lákaly příznivé podmínky vstupu, a jelikož se v mnoha případech jednalo o ostrovní destinace, svoji roli hrála také izolace. Podle dostupných dat společnosti Pelikán bude tento trend v následujícím období pokračovat.

Hlavními taháky zimní sezóny 2022/2023 budou destinace v Karibiku či ostrovy v Asii a Africe. Top plážovou exotikou v Karibiku je mexický Cancún – ten rostl v minulém měsíci o více než 70 procent ve srovnání se stejným obdobím v roce 2021. Dotahuje se na něj i Dubaj či africké souostroví Zanzibar.

Zejména u dálkových exotických dovolených je třeba věnovat zvlášť pozornost výběru, a to výběru hotelu či stravování a letů, které do dané destinace směřují. Zpravidla platí, že právě kompletní dovolenkové balíčky ušetří rekreantům více peněz než rezervace letenky a následně ubytování a stravy. Vybíráme šest nejoblíbenějších exotických destinací, do kterých budou tuto zimu Češi cestovat, společně s tipy, na které je při rezervaci dovolené třeba pamatovat.

 

Nejvýše položený bankomat světa hledejte v Pákistánu. Občas zamrzne

Typická zelená stříška a kulaté logo NBP, Národní pákistánské banky, nenechá nikoho na pochybách. Opravdu vidíte samoobslužný bankomat. Přesto v liduprázdné krajině působí jako zjevení. Nachází se v nadmořské výšce 4 693 metrů, a podle Guinessovy knihy rekordů je nejvýše položeným bankomatem světa.

 

5 fotografií

Bankomat je usazen na okraji Chundžerábského průsmyku, nedaleko hranice mezi Čínou a Pákistánem, u jejich společného, na světě rovněž rekordně nejvýše položeného hraničního přechodu. Abyste se k němu dostali, musíte sem – v lepším případě – vážit tříhodinovou cestu autobusem. Od nejbližšího většího sídla, Sostu, kde se nachází i nejbližší kamenná pobočka banky NBP, je totiž vzdálen 87 kilometrů.

K vidění je tu vlastně jen pramálo, kromě asfaltové silnice, autobusové zastávky, malého domku se sezonně podávaným občerstvením, toalet a nezbytné budovy celnice pákistánské pohraniční stráže.

Krásy velehorského národního parku Chundžeráb, který svými 2,3 tisíci kilometry čtverečními rozlohy překrývá široké okolí hranice, se skrývají až za terénní vlnou. Zastávka na hranicích tak může být přinejlepším východiskem pro předlouhý adrenalinový trek divokými pohořími, anebo místem, kde zkusíte popadnout dech v řídkém vzduchu.

Přesto je lokalita turisty silně vyhledávaným místem, právě kvůli neobvykle obyčejné kuriozitě – budce s bankomatem. Udělat si tu fotku a vybrat si alespoň pár rupií je skoro povinnost.

Jinak služeb bankomatu, usazeného v nadmořské výšce 4 693 metrů, využívají především místní pastevci, projíždějící řidiči, vojáci a pohraničníci, kteří si tu vybírají výplaty a posílají peníze domů rodinám. V poslední době se tu také často zastavují glaciologové, kteří v okolí měří postupný úbytek ledovců.

Rekord, který není zadarmo

Mohlo by se zdát bláhové udržovat bankomat na tak izolovaném místě, ale přesto se tu při výběrech měsíčně protočí kolem 8–10 milionů rupií (až jeden milion korun). Tedy skoro jako v malém městě.

Pro Národní pákistánskou banku je provoz bankomatu, který uznala i Guinessova kniha rekordů jako nejvýše položené zařízení svého druhu na celém světě, velkou reklamou. Ale jeho údržba současně představuje nemalou provozní zátěž. A to už od září 2016, kdy tu byl v úzké součinnosti s armádou instalován. Zařízení se musí umět vyrovnat se silnými poryvy větru i nízkými teplotami, které ani v létě nestoupají nad minus 5°C.

Projekt realizace se řešil půl roku, čtyři další měsíce se testovaly „systémy podpory“. Energii na svůj provoz bankomat získává z malé solární farmy, jištěné ještě větrné elektrárnou. Po stránce energií je tedy plně nezávislý.

Zařízení je v provozu celoročně, 24 hodin denně, včetně nezbytného servisního zázemí. To znamená, že tu zaměstnanci NBP pravidelně doplňují hotovost, zajišťují čistotu a pohotově řeší všechny nastalé technické problémy.

V případě zaseknutí výběrové karty to znamená 2,5hodinový výjezd technika do horského průsmyku, při němž často musí čelit extrémnímu počasí, větrným a sněhovým smrštím i relativně častým sesuvům půdy. Někdy tak servis i stroj na peníze „zamrzne“ a oprava musí počkat do dalšího dne. Provozovat rekordní bankomat, usazený na „střeše světa“, prostě není jen tak.

Mohlo by se hodit: K překročení hranice je třeba mít u sebe vízové doklady a projít nezbytnou procedurou imigračního úřadu. Pákistánská pohraniční stráž vítá přítomnost zahraničních turistů, ale nejsou rádi, když se výletníci při lovu scénických fotek zatoulají moc blízko k čínské hranici.

Autor: Radomír Dohna

Sydney a Uluru. Dvě nejkrásnější místa v Austrálii?

Uluru, Sydney | foto: Vlastimil Tichý 

Nedostávám se tam tak často, jak bych si přál. Důvody jsou pořád stejné … čas a čas. Profesně i soukromě se věnuji Austrálii dvacet let, tak snad se zase brzy podaří najít řešení a budu třímat v ruce letenku. Plánujeme totiž šestou cestu do země „Down Under“ a chtěl bych se s vámi podělit o své „těšení se“. Zároveň bych pro vás rád porovnal dvě krásná místa z časového odstupu a z náhledu několika návštěv.

Uluru: počasí hned 4x jinak

Uluru leží přímo v srdci kontinentu a je jeho nejznámějším monolitem. Již dříve jsem se vracíval do míst, která mám rád a která jsem navštívil několikrát. A pokaždé to bylo jiné… na Uluru (Ayers Rock) jsem byl poprvé v období australské zimy (červen) a i když přes den bylo teplo, kolem 20°C, tak noci v autě nás pěkně vydesinfikovaly, -1°C bych v centrální Austrálii „tenkrát“ ještě nečekal. Ráno jsem vylezl do mrazu, začal si rozdělávat malý ohýnek ze suchých větviček, prsty mi mrzly, a v tom mi nad hlavou prolétlo hejno velkých barevných papoušků. To by se z těch extrémů člověk picnul.

Podruhé jsem v Red Centre, v rudém centru Austrálie, byl na jaře, myšleno je jaro na jižní polokouli (snad to byl říjen, už ani nevím), a teplotně to byla pohoda, nad 25°C. Ideál místa ale narušoval častý déšť a vítr. Jedno z vyhlášených míst v tomto národním parku (souhrnný název parku je Uluru – Kata Tjuta) se jmenuje Údolí větrů a slunečno pro fotografování jsme si tam museli vyčekat.

Vítr, ten se zkrotit nenechal po celou dobu návštěvy parku a na Uluru nám udělal doslova čáru přes rozpočet. Na ceduli pod místem, kde začíná „climb“ (prostě tam, kde se dá na Uluru vyšplhat) bylo napsáno: „Climb closed due to strong winds on summit“. Na šplhání si tedy musíme počkat do příště. Fotografii ale mám z minula, tak se podívejte, jak to na skále vypadá. Uluru je 348 metrů vysoký kámen. Je to pěkný sešup a „válet sudy“ bych tam nechtěl.

Do třetice všeho dobrého přijíždíme do oblasti v létě. Jsou Vánoce, takže tam, kde se přezdívá Down Under, je skutečné vedro. Noční teploty jsme si přáli mít přes den a denní raději nemít vůbec. Brzy ráno jsme se vydali na okružní cestu skalami Valley of the Winds (na Kata Tjuta), abychom unikli pozdějšímu palčivému slunci. Tady nám minule hodně foukalo.

Prošli jsme 7,5 km dlouhý okruh, fotili si zebřičky i suché kmeny stromů… Kolem poledne už jsme jenom leželi pod přístřeškem a vydávali co nejméně energie. Nikdy jsem nezažil teplejší stín. Na sluníčko se nedalo vyjít. V ten okamžik na liduprázdné parkoviště přijel karavan. Vystoupil Japonec. Na sobě měl dlouhé kalhoty, svetr a větrovku. Vypadal zmrzle. Nesl si několik fotoaparátů. Každý jeho spolu-turista z klimatizovaného autobusu mu dal do ruky svůj přístroj, aby on vyšel do toho pařáku, do míst, odkud bylo na skály vidět, a na každý ten foťák pořídil jeden snímek. Ostatní se ven vůbec neodvážili. Bylo 46°C ve stínu.

Ale ani toto nebyla moje poslední návštěva centrální Austrálie. Jeli jsme tenkrát velký okruh tropickými oblastmi na severozápadě Austrálie, takže jsme u protinožců potřebovali být v jejich suché sezoně (v tropech Austrálie tomu říkají „dry season“). Nechtěli jsme ale vynechat ani pouště kolem Uluru a krásy ostatních národních parků v okolí, takže „zima nezima“, je srpen a nás znovu čekají extrémy. Jak známo, pouště se přes den rychle ohřejí, ale v noci teploty padají strmě dolů. Ve 24 hodinách zažijete rozdíl klidně až 30 °C.

Snažíme se využívat co nejvíce hodin denního světla, protože v tuto roční dobu je den nejkratší a tma přichází brzy. Místo na spaní hledáme vždy až se soumrakem, teprve potom rozkládáme věci na kempování a chystáme večeři. Rádi bychom potom poseděli u kávy, ale i když si postupně oblékáme všechny vrstvy, co v batozích máme, tak tělo uvyklé na horko nechce akceptovat ten teplotní skok. Zavrtáváme se do svých letních spacáků… i tak nad ránem zuby nevydržely a drkotají. Naměřené -2°C jsou mým australským pouštním rekordem. S prvními paprsky slunce se ale vše znovu prohřívá, takže ze spacáku může vylézt i ten motocyklista, který v noci zaparkoval nedaleko od nás a zvolil si spaní pod širákem. Jinovatka zmizí do hodiny a zase se ohřeje.

Sydney: pro mnohé hlavně Opera a Harbour Bridge

Do města, které je pro většinu lidí synonymem Austrálie, se těším vždycky. Chodíval jsem po Sydney a Opera House jsem fotil docela často. Dnes ale s hrůzou zjišťuji, že jsem v Sydney nebyl již více než deset let, přestože jsem tam kdysi rok a půl studoval. Hrozně to letí. Mé cesty do Austrálie mě poslední dobu vedly vždy více na západ a do centrálních částí, než do středobodu všech potenciálních zájemců o cestu ke klokanům. Sydney je ale to první, co vás napadne, když si řeknete, že do Austrálie poletíte.

V roce 1997 jsem se před Operou objevil poprvé a zvenku mě ta budova naprosto okouzlila. Různé úhly pohledů jsem přímo hltal a fotil, no považte, na kinofilm. Kdo to dneska ještě dělá? Dneska je moderní selfie, takhle se fotil náš student (Kukabara Agency) a kamarád Lukáš před 3 roky. Dodneška si pamatuji ty procházky, které jsem tou stejnou cestou od Royal Botanic Gardens také rád chodíval.

Trochu nostalgické atmosféry ze Sydney nabízí fotografie, která vznikla v roce 2004 na Vánoce. Navštívit Sydney, jít se podívat k Opeře a mít zataženou oblohu, to si nepřeje nikdo. I tak vznikla památeční fotografie plná pěkných vzpomínek.

Na Operu se miliony turistů dívají zvenčí, ale nezapomeňte, že uvnitř jsou koncertní a operní sály a výstavní plochy. Budu však muset teprve s další návštěvou objevit, zda i po 20 letech, kdy jsem uvnitř byl poprvé, jsou chodby z hnědého „papundeklu“, což bylo pěkně ošklivé. To sály jsou luxusní a se skvělou akustikou.

Z venku je to ale stejně hezčí. Nejvyšší bod Opery je 65 metrů nad hladinou zátoky. Tradiční pohled se vám naskytne při příchodu od Circular Quay, což je blízká stanice metra, ale velmi zajímavé pohledy jsou i přímo z vody. Doporučuji si zakoupit jízdenku lodí po zátoce Sydney Cove a podívat se do „plachet“ Opery pěkně čelně. Vzpomínky mi přivolává i porovnání dnešní Opery s tou v čase Olympijských her, které se ve městě konaly v roce 2000. Lidské olympijské kruhy na schodišti nebyly jedinou atrakcí, které se v letech kolem olympiády konaly. Město tenkrát největší sportovní událostí přímo žilo.

Harbour Bridge je o dost starší, než Opera. Od jednoho k druhému to není daleko a fotit si most od Opery je dobrým nápadem. Most byl dostavěn v roce 1932 a na jeho pevnosti se podílejí i nýty z bývalého Československa (Opera je o hodně mladší, dokončili ji v roce 1973). Dá se po něm šplhat, ale to je spíše dražší špás pro vybrané turisty. Projít se po mostovce je procházka zadarmo a je to milá procházka, trasa měří něco přes kilometr. Na silnici, která přes něj vede, jste přibližně ve stejné výšce, jako jsou vrcholky Opery. Oblouk, ten je ještě mnohem vyšší, 134 metrů nad vodou. Místním most připomíná ramínko na šaty, proto mu říkají Coat hanger. Krásný pohled na něj je i v noci.

Všem, kteří by se chtěli do Sydney nebo kamkoli do Austrálie podívat, se věnujeme v Kukabara Agency. Austrálie je ale na druhém konci světa, takže letět tam jenom na dovolenou na 2 týdny není tou nejideálnější variantou. Mnohem lepší je si cestu spojit se studiem angličtiny nebo dokonce nějakého odborného studia. Strávíte-li někde 6 měsíců (nebo déle), proniknete do všech tajů života, a když si zvolíte Austrálii, věřte mi, nebudete litovat.

Vlastimil Tichý, HedvabnaStezka.cz

Nepotřebujete přes oceán: evropská Route 66 je ve Skotsku a je dokonalá

Kdo by cestoval až do USA, když si může udělat pořádný roadtrip v Evropě? Legendární Route 66 se zrodila konkurence - turisté objevili skotskou cestu North Coast 500 plnou skalisek, bělostných pláží i starobylých hradů.  

Evropská Route 66 je ve Skotsku a je dokonalá | video: North Coast 500

Skotská silnice NC 500 dostala v lednu ocenění, píše server DailyMail. Je dlouhá 500 mil (asi 805 kilometrů) a obkružuje severního pobřeží Skotska.

Povede vás skotskou Vysočinou (anglicky Highlands) nebo pohořím Ben Hope and Suliven. Civilizovanou, ale pustou a klidnou krajinu lemují nezapomenutelné starobylé zámky jako pohádkový Dunrobin, hrady a zříceniny, jako je například hrad Ardvreck, nebo fotogenické bílé pláže Dornoch a Achmelvich.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Tuto trasu Britové otevřeli v květnu roku 2015 a od té doby pumpuje do ekonomiky „Dálného severu“ 9 milionů liber (téměř 260 milionů korun) ročně. Trasa je u turistů velmi populární a za necelé tři roky se stala tak vyhledávanou, že ji mnozí z nich označují za destinaci s nejlepšími turistickými zážitky světa. Po ocenění v magazínu Travel zájem o evropský roadtrip nejspíš ještě poroste.

Trasa North Coast Road 500 začíná a končí ve městě Inverness, které leží poblíž slavného jezera Loch Ness. Z Inverness míří k vesničce Kyle of Lochalsh na západním pobřeží, severním pobřežím pak k vesnici John O’Groats a po východním pobřeží zpět do Inverness.„Když vezmeme v úvahu jen počet značených zastávek s vyhlídkou na kilometr, ukáže vám tato trasa po pobřeží skotské Vysočiny, že nemáte žádný důvod platit drahou cestu do Spojených států, abyste si užili pořádný roadtrip,“ píše magazín Travel.

„Jeďte na jaře - užijete si jiskřivá jezírka, údolí dmoucí se záplavou květů, šplouchání tyrkysového moře a narůžovělé, dokonale čisté pláže,“ radí Travel. Dodává, že cestu lemují útulné bed and breakfast hospůdky, jako je například Auld Post Office zasazená do zemědělské krajiny v Caithness blízko vesnice John O’Groats.

Na roadtripu po cestě NC 500 nemůžete minout nádherné pláže Achmelvich.

Trasa nebo její část se dá rychle projet během prodlouženého víkendu, lepší variantou ale je několikatýdenní pobyt, abyste si okolní památky a scenérie mohli dosytosti užít. Pětina trasy NC 500 vede jednosměrnými silnicemi.

Obliba této trasy u cestovatelů má podle společnosti Highlands and Islands Enterprise pozitivní vliv jak na počet turistů v dosud lehce opomíjeném severu Skotska, tak na obchod v tamní oblasti. Studie, kterou společnost zadala, ukazuje, že v prvním roce stezka přitáhla 29 tisíc turistů a cestovatelů, kteří zde navíc utratili 9 milionů liber.

Výzkum vycházel mimo jiné z údajů posbíraných v turistických informačních centrech v okolí trasy, které od jejího otevření zaznamenaly nárůst turistů o 26 procent, což je ve srovnání se šesti procentním růstem po celé skotské Vysočině úspěch.

Martina Procházková

Cestování po západě USA (10 dní)

Pokud plánujete cestování po západě USA a chtěli byste nějaké tipy nebo rovnou plán celé cesty, tady je 9ti až 12ti denní plán na roadtrip po západním pobřeží. PS: Omluvte prosím hovorový styl a nespisovné výrazy.
 

1. Den

Kde začít? V Las Vegas. Letenky jsou do LV levnější, protože jsou dotovány kasínama a městem Las Vegas. Přiletíte pravděpodobně kolem oběda nebo brzo odpoledne (pokud poletíte už ráno). Na západě USA je čas posunutý o 3 hodiny. Hned z letiště si běžte půjčit auto. Vyplatí se to, páč cena taxíku na hotel je stejná nebo vyšší než denní pronájem auta. Parkování v hotelu je zpravidla zdarma.

Las Vegas (Monika Trachtová)

Ubytujte se v jakémkoliv hotelu. Ubytování je tu většinou velmi levné (až na pár vyjímek jako Bellagio), protože kasína předpokládají, že u nich budete hrát a prohrávat další peníze. Mně osobně se nejvíce líbilo v hotelu Luxor (to je ta skleněná pyramida). Když budete mít štěstí, tak tam můžete navšívit show Chrise Angela (toho kouzelníka ;)). Pěkný je také hotel Stratosphere. Pokud jste v něm ubytovaní, máte zdarma vstup na věž, která je součástí hotelu.

Hotel Bellagio (Monika Trachtová)

Máte celé odpoledne na projití si městem a projít si ty kasína. Všechny jsou moc hezky udělané a před některými (jako Bellagio či The Mirage) se večer pravidelně konají vodní či ohnivé show.

Pokud máte rádi hazard a máte více času, vyplatí se ve Vegas strávit 2 dny. V severní části města se nachází slavná Fremont Street Experience, což je tunel, kde se promítají na střechu efekty a je tam spousta doprovodných akcí a zážitků. Tam běžte až za tmy.

2. Den

Doporučuji už brzo ráno odjet na Grand Canyon. Cestou (asi hodinu od Vegas) je Hoover Dam, nejsilnější přehrada na světě. Říká se, že kdyby teď vymřelo lidstvo, Hoover Dam bude poslední stavba, která zůstane stát. Můžete se tu na hodinu stavit a udělat si fotky.

Přehrada Hoover Dam (Ondřej Svatoš)

Na Grand Canyon přijedete cca kolem 1 - 3 PM z jeho jižní strany. U vězdu do parku si kupte Anual Pass, kteý stojí 80 USD a platí do všech národních parků v USA. Je to cena za auto. U Canyonu je Visitor centrum a podél vede cca 10 km dlouhá stezka. Mezi nejhezčími vyhlídkami jezdí shuttely, které jsou zdarma. Vyplatí se počkat na některé vyhlídce do západu slunce. Canyon pak krásně mění barvy. Posledním shuttelem se vraťte na parkoviště a vydejte se do města Flagstaff, nebo ještě lépe Tuba City (pokud Vám nevadí dražší ubytování) a tam se ubytujte v hotelu. Chcete-li spát v autě, jeďte 100% do Tuba City (je to pak blíž na Monument Valley).

Grand Canyon (Ondřej Svatoš) 

3. Den

Vstaňte zase brzo ráno a vydejte se směr Monument Valley. To je to místo, kde se Forest Gump zastavil a řekl: „Už nemůžu.“ ;) Už jen cesta tam tou nekonečnou stepí po prázdných silnicích je neskutečný zážitek. Platí se tam vjezd a neplatí tam Annual Pass, takže to hold musíte zaplatit.

Monument Valley (Radim Fojtásek)

Udělejte si fotky a jeďte na Horseshoe Band. Moc hezké místo. Cestou se můžete stavit v Antelope Canyonu (pokud budete mít čas). Další den pojedete na Bryce Canyon, takže si někde cestou najděte ubytování, ideálně blízko Bryce Canyonu.

4. Den

Zase vstaňte brzo a jeďte na Bryce Canyon. Jsou tam krásné pískovcové útvary zbarvené do červena. Pokud máte už Canyonů dost, tak toto místo můžete vynechat, páč oproti Grand Canyonu je o dost menší, nicméně je to zase něco jiného.

Bryce Canyon (Dominika Korčoková)

A potom, ještě v dopoledních hodinách, se vydejte do Zionu. Přijedete tam z východní strany, takže ho celý projeďte až dolů k visitor centru. Vede tam nádherná, do červena zbarvená, silnice. Budete projížďet tunelama a po serpentýnách a každou chvíli se vám budou otevírat krásné výhledy na údolí. Zaparkujte až dole u visitor centra. Nemá cenu se zastavovat někde jinde. Tam nasedňete na shuttle, který s vámi projede celé údolí po silnici, kam nesmíte autem. Zase nemá smysl někde vystupovat, i kdyby se vám tam líbilo.

Nejhezčí je to na konci. Odutud půjdete pěšky stále se zužující soutěskou. Cestou je spousta veverek, které se nebojí a nechají se krmit. NEKRMTE JE! Koušou a škrábou a můžete od nich něco chytit. Nicméně se s nima můžete zadarmo vyfotit ;) Dojdete až do místa, kde končí cesta a dál se dá jít jenom vodou. Ideální je, pokud máte boty do vody, protože na dně jsou kameny. Na konci je vodopád. Já jsem bohužel daleko nedošel, páč jsem boty do vody neměl. Nicméně alespoň jsme se vykoupali v té řece.

Zion (Radim Fojtásek)

Nyní vás čeká nejnáročnější část celého cestování. Noční přejezd do Death Valley.

5. Den

Brzo ráno přijedete do Death Valley. Nejnižší bod v USA a jeden z nejnižších bodů na Zemi (86 metrů pod úrovní hladiny moře). Maximální teploty se tu blíží 55°C. Roční průměrné srážky jsou tu asi 50 mm, což z tohoto místa dělá také jedno z nejsušších. Přezdívá se mu také „Brána do pekla“. Osobně jsem se tam necítil vůbec dobře, takže bych tomu klidně věřil. Vycházející slunko vám bude krásně osvětlovat protější skály a jelikož bude ráno chládek („pouhých“ cca 35°C), tak můžete vstoupit na jezero a projít se po něm. Po 10AM už je to zakázané kvůli vedru. Naštěstí tady nepotřebujete strávit moc času, takže co nejdříve zase odjeďte, ať vám jede auto.

Death Velley (Ondřej Svatoš)

Naberte směr Los Angeles, kam to bude zase chvíli po úplně prázdné silnici. Do LA dorazíte cca kolem 10 - 11 AM. Doporučuji jet rovnou na nápis Holywood, protože je to to, na co se nejvíc těšíte samozřejmě. Doporučuji si zadat do navigace ulici N Beachwood Dr která vede prakticky až k vyhlídce na obrázku. Již z dané ulice je nápis krásně vidět a  zažíváte ten pocit extáze: „Jsem v Holywoodu!“ ;) Z vyhlídky, na kterou dojedete je také pěkný výhled na LA. Její přesná adresa je 3100 Canyon Lake Dr, Los Angeles.

Hollywood letters (Monika Trachtová)

Druhou (a poslední) zajímavou věcí, kterou chcete v LA vidět je chodník slávy. Nejlepší místo na zaparkování je v obchoďáku přímo na Holywood Blvd. Adresta vjezdu na parkoviště je 1717 N Orange Rd, Los Angeles. Nemá cenu hledat parkování zdarma v okolí chodníku slávy. Stejně ho nenajdete. Navíc, když si v Holywood & Highland něco koupíte (třeba jídlo), tak nemusíte platit parkovné. Když vyjdete z Holywood & Highland, dejte se doprava. Všechny největší filmové hvězdy mají svou hvězdu na této straně. Nezapomeňte na obtisklé ruce před TCL Chinese Theatre. Hned vedle se nachází také museum Madame Tussauds. Pokud půjdete stále dál tímto směrem, dojdete až ke stříbrnému altánku, kde má svou hvězdu skupina, na jejíž jméno si teď nemůžu vzpomenout. Zde se otočte a po druhé straně se už můžete vrátit. My jsme takto prošli celý Holywood Blwd ale nic zajímavého jsme už neviděli. Ty 3 bloky tam a zpátky úplně stačí. A co dále s načatým odpolednem? Jelikož bude vedro a vy budete mít plné zuby chození, není nic lepšího, než si zajet na slavnou Malibu Beach, vykoupat se v Pacifiku a počkat si na západ slunce. Malibu Beach je mimochodem jediná pláž v okolí LA, kde uvidíte slunko zapadat do oceánu. Pak se ubytujde v nějakém motelu poblíž Universal Studios Holywood.

6. Den

Největší atrakce, kterou můžete v Los Angeles navštívit je Universal Studios Holywood. Je to nejlepší zábavní park, ve které jsem kdy byl. Nechybí tu dům hrůzy, show, na kterých vystupují  zvířata trénovaná pro hraní ve filmech, extrémní atrakce postavené tématicky na nejslavnější filmy, které kdy Holywood opustily. Průjezd Jurským parkem na lodičkách a následný sjezd vodopádu, horská dráha přímo uprostřed piramidy na téma Mumie nebo horská dráha na téma filmu Transformers, to jsou jen některé atrakce, které vám doslova vezmou dech. Součástí parku je i vláček, který vás proveze mezi nejslavnějšími kulisami a skutečnými filmovými studii. Když budete mít štěstí, možná se tu bude zrovna něco natáčet. Doporučuji jít do Universal Studios ve všední den, abyste nemuseli stát fronty na atrakce.

Universal Studios (Ondřej Svatoš)

Odpoledne se pak můžete projet po ulicích Beverly Hills lemovanými palmami podívat se na vily slavných. Možná uvidíte i nějakou hvězdu. My jsme měli to štětí, že na semaforu vedle nás zastavil zarostlý Brad Pitt. Noc můžete strávit zase v LA a večer se projít po ulicích velkoměsta.

Pokud máte den navíc, můžete navštívit Seaworld v San Diegu. Show s delfínama, kosatkama a večerní ohňostroj stojí za to. Pokud by vás nelákal SeaWorld, můžete se jít podívat do Mexika, ale počítejte s tím, že na cestě zpátky do USA můžete mít problémy, zvlášť pokud máte „jen“ J-1 víza.

7. Den

Po dvou dnech strávených ve městě se opět podíváme do přírody. Dnes spatříte největší stromy na světě Sequoia. Sequaoia National Forest se nachází asi 4,5 hodiny od LA. Samotný park není zas tak velký, takže vám bude stačit, když tam dorazíte okolo  1PM. Cestou budete projíždět horami a plantážemi s mandarinkami. Poté, co projedete pák klasických amerických maloměst, začnete stoupat do kopců Sierry Nevady. Cestou projedete bránou, kde opět použijete Annual Pass a následně po serpentýnách vyjedete do kopců, kde rostou sequoie. Namiřte si to na Moro Rock, ze které je krásná vyhlídka na přírodu kolem a pak rovnou na Tunnel Log, jednu z nejznámějších místních atrakcí. Nezastavujte cestou hned u prvních stromů, uvidíte jich ještě hodně a na fotky budou i lepší.

Tunnel Log - Sequoia National Park (Ondřej Svatoš)

Poté, co projedete Tunnel Log jeďte dál až na parkoviště. Pokud máte náladu se projít mezi sequoiemi, můžete odsud jít pěšky až k největšímu stromu na světě General Sherman Tree. Lesem vedou pěkné zpevněné cesty, takže nemusíte mít strach, že zabloudíte. Pokud se vám chodit nechce, tak tam můžete dojet autem. Cestou si dávejte pozor na medvědy. Na lidi neútočí, ale my jsme potkali zrovna medvědici s mláďatama a respekt tam trochu byl. Se stmíváním se pak vydáte na cestu do městečka Fresno, kde si sežeňte motel.

8. Den

Jako každý den, opět doporučuji brzo vstávat. Tentokrát hodně brzo, ať to všechno stihnete. Vyjeďte směrem na Yosemite Valley. Cestou pojedete přírodou nejkrásnějšího parku v USA, kde vás bude svádět k zastavení spousta vyhlídek. Nikde nezastavujte, ať neztrácíte čas. V jednom místě budete projíždět tunelem, za kterým se vám otevře výhled na celé údolí. Toto je vyhlídka, kde zastavte a pokochejte se pohledem, který se vám naskytne. Pak sedněte do auta, sjeďte do údolí a zaparkujte co nejblíže k Upper Pines Campground. Nazujte pohodlnou obuv (ideálně pohorky, ale jakákoliv pevná sportovní obuv stačí), dejte si do batohu alespoň 4 litry vody a pořádnou svačinu (cestou voda nikde není) a vydejte se na nejkrásnější stezku, kterou Yosemite nabízí, směrem na Half Dome. Větší část cesty půjdete kolem divoké řeky Merced River, která místy tvoří úchvatná zákoutí. Zastavíte se u dvou vodopádů Vernal Fall (na obrázku) a Nevada Fall, které se řadí k největším v USA a budete obdivovat soutěsky, které řeka vytvořila. Cesta na Half Dome trvá asi 3 - 4 hodiny, podle toho, jak se budete kochat vodopádama, případně koupat.

Yosemite (Ondřej Svatoš)

Pokud máte den navíc, určitě v údolí zůstaňte přes noc a druhý den si projděte Snow Creek Trail. Pokud máte navíc dva dny, určitě tu můžete být déle. Příroda v okolí Yosemite Valley je úchvatná. Každopádně večer se vydejte již na poslední delší přejezd autem do San Francisca. Doporučuji si sehnat ubytování v Oaklandu, což je průmyslová zóna SF a tedy levné ubytování v motelu.

9. Den

San Francisco je podle některých nejkrásnější město USA. Je také jedno z klimaticky nejpřívětivějších. Průměrné denní teploty se tu v létě pohybují okolo 22°C, v zimě je to 18°C. Nebudu se tu dlouho rozepisovat o reáliích San Francisca, protože stojí za to si o tom něco přečíst alespoň na Wikipedii. Do SF pojedete přes most San Francisco – Oakland Bay Bridge. V jeho polovině se nachází vojenský ostrov Treasure Island. Je z něj pěkný pohled na město, takže se tu na pár minut můžete zastavit. Pak jeďte rovnou na adresu 1100 Lombard Street, což je křižovatka přímo nad tou slavnou serpentýnovou částí. Cestou budete muset vyjet pár strmých ulic typických pro toto neuvěřitelně rozmanité město.

Lombard Street - San Francisco (Ondřej Svatoš)

Klikatou část Lombard Street si můžete sjet autem a pak zamířit k přístavu. Jsou tu parkoviště, kde můžete nechat auto a jít kolem přístavních obchůdků a stánků s občerstvením na Pier 39. Na jeho konci jsou dřevěná mola, na kterém se sluní desítky lachtanů, největší atrkce místního přístavu. Z konce Pieru 39 je také moc pěkný pohled na ostov Alcatraz. Jízdenky na tuto světoznámou památku jsou vyprodané dlouho dopředu, takže pokud se tam chcete podívat, rezervujte si místo co nejdříve (týdny i měsíce dopředu).

Pier 39 - San Francisco (Ondřej Svatoš)

Pokud vám nevadí ryby, určitě ochutnejte místní polévku Clam chowder ze škeblí a smetany. Procházkou mezi přístavními stánky se můžete vydat do Aquatic Parku, kde je točna tradičních lanových tramvají.

Můžete si koupit jízdenku a tramvají se projet, celá trasa trvá cca 20 minut. Zpátky můžete jet zase tramvají, nebo pěšky přes pověstnou čínskou čtvrť. Na tomto místě bych rád upozornil na to, že po SF se pohybuje spousta různých individuí, které mohou působit dost depresivně, takže si z nich nic nedělejte. Odpoledne kolem 2 – 3 PM nasedněte do auta a teď to přijde. Přejedete Golden Gate Bridge. Vaším cílovým místem je Battery Spencer, popřípadě další z mnoha vyhlídek nacházejících se na Conzelman Rd. Jeďte sem určitě až odpoledne, protože sluníčko vám bude nasvicovat most hezky ze západu. Připomínám ještě, že za přejezd Golden Gate Bridge ve směru do SF se platí mýtné a přestože jsem tam byl už 2x, ještě jsem nepřišel na to jak :D

Golden Gate - San Francisco (Ondřej Svatoš)

Pokud máte na cestování po západě jen 9 dní, právě jste viděli to nejzajímavější ze San Francisca a můžete jet na letiště. Nicméně je to opravdu hodně málo, takže pokud máte o den víc, tak vám gratuluju.

10. Den

V San Franciscu doporučuji ještě navštívit Japanese Tea Garden v Golden Gate Parku. Na západním konci tohoto parku je pak větrný mlýn a písečná pláž u pacifiku. Teploty jsou tu však tak nízké, že na koupání nebudete mít ani pomyšlení. Kousek od tohoto místa je pak USS San  Francisco Memorial, od kud se můžete pokochat pohledem na Golden Gate z druhé strany. V SF je opravdu mnoho krásných a zajímavých míst, které můžete navštívit. Předposlední, které zmíním je Twin Peaks, kopec tyčící se nad městem a nabízející San Francisco doslova jako na dlani. A nakonec nemohu nezmínit Googleplex, který se nenachází přímo ve městě, ale pokud jste fanoušci Googlu a chcete se projet na jejich barevném kole, pak doporučuji si tam zajet, třeba před odjezdem na letiště.

Googleplex (Ondřej Svatoš)

Pokud máte navíc ještě jeden den, velice doporučuji vydat se na cestu zpět do Los Angeles, tentokrát však po silnici Hwy 1. Jedna z nejkrásnějších silnic světa vám nabídne úchvatné pohledy na pobřeží Pacifiku a s trochou štěstí můžete spatřit kosatky. Pokud  den navíc nemáte, můžete ještě utratit poslední dolary v Outlet centru přímo u San Franciského letiště.

Ondřej Svatoš

 

Ahoj Maastrichte, aneb hurá na Erasmus

"Řekl bych, že je to poměrně malé, starobylé, mezinárodní a krásné město, které rozhodně stojí za to navštívit." Tak bych odpověděl, kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Maastricht. Alespoň takový mám dojem po týdnu, co tu bydlím. 

Ale abych začal od začátku. Celému výjezdu předcházelo nespočet administrativních nezbytností počínaje výběrovým řízením na škole a konče přiznáním stipendia a podpisem účastnické smlouvy na rektorátu. Trvalo to sice téměř půl roku, ale protože čas letí jak blázen, nestihl jsem si pořádně ani uvědomit skutečnost, že mám odjet na rok pryč a už jsem balil kufry. Cesta pak trvala nějakých deset hodin a voilá, byl jsem v cizí zemi, cizím městě, cizím baráku a mezi cizíma lidma. Můj pobyt právě začal. 

Ubytoval jsem se v guesthousu určeném výhradně zahraničním studentům. Mám svůj vlastní pokoj a sdílenou kuchyň, záchod a koupelnu se čtyřmi dalšími. Tedy pro člověka, který poslední tři roky strávil na trojlůžkovém pokoji a kuchyň, sprchu a záchody sdílel s dalšími desítkami lidí, rozhodně posun k lepšímu. Co se lidského faktoru týče, zatím si nemohu stěžovat. Ale kdoví, co všechno se eventuálně může semlít, když se sejdou Čech, Švéd, Španěl, Dánka a Američanka v jednom bytě...zdržím se proto radši prozatím dalších soudů.

První týden se nesl ve znamení postupného rozkoukávání se, poznávání nového prostředí a seznamování se s novými lidmi. O poslední z výčtu se tu pilně starala jistá studentská organizace, která celý týden pořádala nejrůznější kulturní akce (kulantně řečeno), kde se noví studenti mohli navzájem seznámit a pak se společně zmastit. Během těchto akcí člověk dojde k hned několika poznatkům. Za prvé, Maastricht je snad výhradně studentské město a neskutečně mezinárodní (jak už jsem zmínil v úvodu a ostatně jak je i patrné ze složení osazenstva mého příbytku). Narazíte tady na Brity, Američany, Skandinávce, Latinoameričany, atd. No mix je to zkrátka slušný. Pravé a nefalšované multi kulti. Za druhé, skleničky, do kterých v hospodách, klubech a restauracích čepují pivo jsou až směšně malé (bavíme se tady o 0,25l - zkrátka výsměch pro Čecha!). Za třetí, nehledě na to, jak malé tyto skleničky jsou, ceny, které jsou za ně účtovány jsou zase neúměrně vysoké (ono těžko posuzovat ceny nezaujatě, když člověk pochází ze země, kde je pivo levnější než voda). Za čtvrté, většina lidí stejné národnosti (platí to zejména o Italech a Španělech), když na sebe narazí mají tendenci spolu mluvit svým rodným jazykem. Jo, pro ně je to asi hezké, že si můžou pokecat svojí řečí, ale pro člověka, který sedí naproti nim a nerozumí ani slovo, je to trochu frustrující. A skutečnost, že jsem tu žádného dalšího Čecha dosud nepotkal, to celé ještě zhoršuje. Jeden si pak připadá jako kůl v plotě.

Nicméně, kromě těchto poznatků (které se mohou zdát nebo jsou více či méně skryté) je tu několik dalších věcí, které naopak přímo bijí do očí od první chvíle, kdy přijedete do města. Jednou z těchto věcí je fakt, že cyklistů je tu jako psů. Kdo nemá kolo, jako by nebyl. Autobusy jsou neskutečně drahé (alespoň to mi bylo řečeno, tak jsem do žádného raději ani nelezl), pěšky se sice dá dostat pohodlně všude, ale kolo je zkrátka nejrychlejší a nejlepší dopravní prostředek. Na to konto je ale potřeba dodat, že s cyklisty se tady zkrátka počítá. Když jsem poprvé vyjel na kole do ulic, čekal jsem, že to do mě každou chvíli někdo napere, nestalo se tak (naštěstí) právě kvůli tomu, jak vymakaný tady mají systém cyklostezek a cyklopruhů. Jezdit tu ale autem, tak mi nejspíš šlehne. 

Co se školy týče. Budova stará, majestátní, ale vnitřek moderní. Ačkoli Maastricht je nejstarší nizozemské město (alespoň to místní s pýchou tvrdí), Maastricht University je naopak tou nejmladší v  celém Nizozemí. Podle nejrůznějších žebříčků se ale zřejmě jedná o školu s dobrou pověstí a dobrými výsledky, alespoň tedy pokud jde o její Právnickou fakultu. Zdejší specialitou je nejspíš vyučovací metoda Problem based learning (PBL), což ve zkratce znamená vyučování konkrétní látky na praktických příkladech, tedy bližší propojení teorie s praxí, což je něco, co rozhodně uvítám. Ovšem, co mě trochu děsí, je míra aktivity, která bude po studentech na seminářích (tutorials) s největší pravděpodobností vyžadována. Z domácí univerzity jsem navyklý spíše na pasivní (no dobře, těžce pasivní) přístup, kde představa průběžné přípravy na každý seminář či přednášku je sice krásná a možná snad toužebně očekávaná, leč pro většinu českých studentů neuskutečnitelná. Rozdíl oproti domácí škole je ale možné vidět i v jiných věcech. Zejména pak v propracovanosti systému podpory studentů. Škola provozuje webový portál, kam lektoři dávají posluchačům k dispozici nejrůznější materiály a průběžně je informují o aktualitách toho kterého kurzu. Kromě toho je ke každému kurzu vydán souhrnný materiál (coursebook), ve kterém je uvedena veškerá četba (povinná i doporučená), stručné shrnutí jednotlivých přednášek a, v návaznosti na zmiňovaný po studentech požadovaný aktivní přístup, také seznam jednotlivých úkolů a případů určených k domácímu studiu. Coursebook je něco jako náš syllabus, který je možné najít v informačním systému. Dlužno podotknout, že ale na rozdíl od syllabů (které jsou často velmi strohé nebo obsahují pouze kusé informace) je tento formát doveden takřka k dokonalosti. Další vychytávkou, jejíž užitečnost jsem dnes měl možnost docenit, je skutečnost, že každá přednáška je nahrávána a bezprostředně po jejím ukončení je záznam uploadován na web, kde k němu má každý student přístup. To když jsem po několika desítkách trýznivých minut plných výčitek, že jsem zmeškal hned první přednášku, zjistil, skákal jsem radostí do stropu.

Kromě akademického života tu není nouze ani o sportovní vyžití. Za přijatelný roční poplatek je možné posilovat do zblbnutí a začít snad téměř s každým sportem, který kdy člověk vymyslel. Od míčových her, přes bojové sporty až po záležitosti jako je třeba plachtění. 

Nevím sice, jak tomu bude v budoucnu, ale v tuhle chvíli na Maastricht zkrátka nedám dopustit!

Lukáš Pelcman

Srí Lanka ostrov na čajovém lístku

Málokterá země může nabídnout tak širokosáhlé množství přírodních, architektonických a kulturních krás jako je ostrov zvaný Srí Lanka, čajový lístek v Indickém oceánu, ležící na ostrově Cejlon, geograficky vzdálený pouhých 40 km od Indie.

Není dobré nad nějakou věcí dlouho přemýšlet. A tak vstávám z postele a jdu si sbalit krosnu, kterou jsem měla do dnešního dne schovanou ve skříni, aby nikomu z rodiny nebylo něco podezřelé. I když musím přiznat, že dva dny před chystaným odletem, jsem neudržela mé tajemství a ukázala jsem beze slova letenku bráchovi, který mi na to odvětil následující: "Ty jsi naprosto pitomá." Tenhle postoj jsem tak trochu čekala. Snažila jsem se ho uklidnit, že nejedu sama, ale to jsem si pěkně naletěla.

"S kým tedy jedeš?", zněla jeho první otázka. Nejistě jsem odpověděla: "S nějakou Radkou, kterou jsem kontaktovala přes hedvábnou stezku." Nechtějte ani slyšet jakými kroky se náš další rozhovor odvíjel…

Nicméně jsem se nenechala zviklat a druhý den jsem, jak se strachem, tak s očekáváním, seděla v letadle od společnosti Emirates. Čekal nás jediný přestup, ale zato časově pěkně zdlouhavý: sedmihodinová pauzička v Dubaji nás donutila otevřít průvodce a naplánovat jakýs takýs itinerář.

Rok 2012 byl i rokem pro zavedení víz na Srí Lanku. Pro nás to hrálo nepodstatnou roli, jelikož jsme letenky zakoupily v roce 2011. De facto jsme tedy víza nepotřebovaly. Ani po příletu jsme s tímto neměly žádný problém. Ohledně formalit jsme se po výstupu z letadla věnovaly výměně eur za srílanské rupie. Výhodou jsou pochopitelně bankovky s nižší hodnotou, které se hodí při smlouvání, které je tu na denním pořádku.

Vycházíme z haly s očekáváním, že se na nás vrhnou tuk-tukáři. Naštěstí to není tak horké, jak se v průvodci popisuje. Využíváme dopravu místního autobusu, který míří do Negomba. Vstupuju po schůdkách, posadím se a vedle mě umístím krosnu. Podívám se ven z autobusu a oči se mi zastaví na vojákovi v zelené uniformě, kterému se kolem ramene pohupuje zavěšený, strach nahánějící, samopal.

Po několika dnech jsem ale pochopila, že díky těmto vojákům panuje na Srí Lance, oficiálně zvané Srílanská demokratická socialistická republika, klid a cítíte se bezpečně na každém kroku. Kupodivu jsem si na přítomnost zelených mužíků zvykla celkem rychle.

Negombo, sloní sirotčinec

První naší zastávkou bylo přístavní městečko Negombo, které se stává odpichovým bodem velké části turistů. I nám se zdálo nejvhodnější pro aklimatizování. Město je vzdálené 37 kilometrů severně od hlavního města Colombo. Nenabízí sice průzračné pláže, ale pravá srílanská atmosféra se barvitě představuje na místním rybím trhu, který je pěkně zastrčený a turistům tak téměř neznámý.

Po brzké ranní návštěvě místa, kde se směnuje zboží za zboží či za peníze, tak i jako centrum městského dění, jsme nasedly na autobus směr Kandy. Město vnitru ostrova je zaplněné turisty a místní se z nich snaží vytřískat vše až do poslední rupie. Ale to nás neodradilo od návštěvy nedaleké botanické zahrady Peradeniya, sloního sirotčince v Pinnewale a od vstupu do kláštera Malwatta.

Budova kláštera působí majestátním dojmem a atmosféru podtrhuje nepřehlédnutelné velké umělé jezero Kiri Muhuda s malebným ostrůvkem v jeho středu.

Další den jsme spojily návštěvu zahrady a sirotčince. Dopolední procházka a rozjímání v největší botanické zahradě na Srí Lance nadchne i naprostého botanického laika. Stromy uchvátí svými kořeny, které se ženou dopředu jako ručička hodin na ciferníku.

Odpoledne jsme se tuk-tukem přemístily do sloního sirotčince vzdáleného 40 km od Kandy. Byly jsme přítomné krmení malých sloních prcků, ti velcí zase slupli banán s velkým apetitem a pak si největší sloní stádo chované v zajetí na světě dopřálo vodních radovánek v řece Ma Oya. Panorama řeky zpestřuje azurově čistá obloha, štíhlé vysoké palmy a řekou obroušené, sluncem vybělené balvany.

Adam´s Peak neboli Sri Pada

Naší další štací bylo město Polonnaruwa, jedno z tzv. Kulturního trojúhelníku. Dřívější sinhálské království v pohoří hor je známé díky rozsáhlým a zachovalým středověkým pozůstatkům. Roztroušený palácový komplex je vhodný pro zapůjčení kola, čímž je možné si čtyřkilometrový úsek vychutnat za relativně krátkou dobu a zbylý čas věnovat návštěvě některých z poblíž situovaných národních parků jako Minneriya či Kaudulla.

My jsme si ale čas šetřily na výstup na horu Adam´s Peak, známější spíše jako Sri Pada. Nepsaným pravidlem je, že by každý Srílančan měl minimálně jednou do roka směřovat své kroky k tomuto poutnímu místu, kde se setkává několik náboženství dohromady. Srí Lanka je nábožensky velmi rozmanitá, najdeme tu vedle sebe žít jak buddhisty, tak hinduisty, muslimy či křesťany. Řekla bych, že respekt a úcta jsou hlavními pilíři soužití náboženské svobody na smaragdově zeleném ostrově.

Sri Pada v překladu Svatá stopa je pátý nejvyšší vrchol Cejlonu, opředen množstvím legend točících se kolem otištěné stopy ve skále. Příslušníci jednotlivých náboženství věří, že stopa patří buďto Buddhovi, Kršnovy, Alláhovi či Adamovi. Hora je tedy cílem poutníků, kteří se vydávají v každém věku až na její vrchol. Jediného koho překvapí výška 2 243 m je - zahraniční turista, který se nahoru drápe silou vůle.

Pro cizince je hlavním gró východ slunce, proto i my se vydáváme na cestu v 01.30 s připevněnými čelovkami a připravenými foťáky. Výstup je situován po schodech, jednou vyšších, jednou nižších. Ze začátku schody počítám, ale postupně se oddávám kouzlu místa a vychutnávám kroky výstupu.

Mně osobně dalo 5 000 schodů docela zabrat, ale odměnou mi byl nejkrásnější východ Slunce, který jsem kdy viděla. Na obloze se postupně vynořuje malinká žlutá tečka, která prosvěcuje okolní vrcholky, nejdříve nejistě, poté s větší vervou. Slunko vychází výš a výš a postupně propouští své ohnivé paprsky na klanící se vrcholy pod námi. Je to zážitek, kdy nevadí, že jste propocení skrz na skrz nebo že vás studí chodidla, protože boty musí dolů. Troufám si říct, že takový východ slunce nezachytí ani nejlepší fotografie či natáčení na kameru, to se musí vidět na vlastní oči.

Tak jak se tvrdí, nahoru se jde sice těžce, ale dolů ještě hůř, tak v tomto výroku naprosto souhlasím. Ale už nás netlačí čas, východ slunce jsme zažily v plné síle, tudíž následující kroky dolů věnujeme i všudypřítomným čajovým dýchánkům, kdy si prokřehlé prsty omotáváme kolem hrnečků s objemem pravého cejlonského čaje. Nečekejte nějaký silný driják, protože ten nejkvalitnější čaj z cejlonských lístků se vyváží do světa. Na ostrově pak zbývá ten méně kvalitní, lépe řečeno zbylé drobečky lístků, které sotva převařenou vodu obarví, ale když si dáte více cukru, najdete v něm čajovou chuť. Při vychutnávání jde stejně o atmosféru, protože kdo může říct, že pil cejlonský čaj přímo na Cejlonu, dokonce na neujctívanější cejlonské hoře…

První z cílů mé cesty byl naplněn a Sri Pada splnila veškerá má očekávání. Druhý bod mé výpravy na Srí Lanku byly právě čajové plantáže, o kterých už nenápadně padla řeč. Nastává chvíle, kdy se z Hattonu přesouváme vlakem do Haputale. Srí Lanka je obývána sinhálským a tamilským obyvatelstvem. Právě na čajových plantážích se setkáváme především s Tamilci, respektive s Tamilkami. Ze vzduchu cítíme vůni čaje a čajové lístky září jako zelené smaragdy.

Další den ráno se vydáváme na desetikilometrový výstup na horský svah zvaný Lipton´s Seat. Stoupáme klikatící se asfaltkou a vychutnáváme si vůni čajových keřů, které nás obklopují, kam jen oko dohlédne. Mezi nimi se proplétají tamilské sběračky. Každá musí denně nasbírat 20 kg čaje, tzn. dva pytle.

Nechtějte po mně srovnat, jak se tváří Čech, který musí do práce a Tamilku, která ty lístečky trhá s úsměvem a jiskrou v očích…

Na vyhlídku je nutné vyjít v brzkou ranní hodinu, protože po poledni se všechna čajová políčka a s nimi i město Haputale zahalí do oparu, kdy je vidět sotva pár metrů před sebe. Mlha pak postupuje opravdu rychle a ani zrychlení tempa nám nepomůže mlhový závěs obelstít. Na druhou stranu se nedostavila ani mrzutost, že jsme na vyhlídku přišly pozdě, protože nás nahoře přivítal její správce. Jako správný hostitel uvařil lahodný srílanský čaj a k tomu nám nabídl i závitky, které připravovala jeho manželka. Byl to člověk, ze kterého čišila radost a energie.

Po velmi příjemném občerstvení a povídání jsme se vydaly na zpáteční cestu, kdy jsme potkávaly houfy dětí, vracejících se ze škol.

Je dobré mít při ruce pár bonbónů či propisek. Jediné co nedoporučuji - obdarovat děti penězi. Tím turisti ničí celou usměvavou Srí Lanku našimi směšnými hodnotami, které opravdu nejsou tím pravým ořechovým, jak si mnohdy myslíme.

Čajová továrna

Měly jsme ještě ten den v plánu návštěvu čajové továrny, ale už byla zavřená. Ovšem hned jak jsme se okolo nachomýtly, tak nás jeden z nadřízených ochotně pustil dovnitř a sám nás provedl a zasvětil do tajů čajové esence. Ani v noci jsem se z čajových lístků nemohla vymanit a sny mě vracely zpět na ta políčka, kde se zelená barva hemžila všemi odstíny.

Další den jsme se zrána vydaly do Horton Plains. Národní park nabízí nepřeberné množství planin, mlžných pralesů, rododendronů a bambusů. Ovšem opět se vyplatí přivstat si a dostat se ke skalnímu převisu zvanému Konec světa dříve nežli vše zahalí odpolední neoblomná mlha. Nicméně ať už to stihnete nebo ne, stejně vás devítikilometrová trasa nadchne svým měnícím se charakterem při každém dalším kroku.

Poslední dny na Srí Lance jsme věnovaly pobřeží a s ním spojenému odpočinku. Ve městě Tangalle nás oceán překvapil svou silou, tudíž jsme si koupání nechaly až do Mirissy. Ta je známá jako jedna z nejpůvabnějších vesniček na weligamské zátoce. Mně ale nejvíce okouzlila vesnice Unawatuna, kde jsme bydleli u Luckyho a Pemmy. Báječní lidé, kteří se postavili na nohy nejdříve potom, co Luckyho bratr zahynul při občanské válce, pak při vlně tsunami, která jim vzala střechu nad hlavou, příbuzné a známé.

Vlna, která místním vzala minulost, aniž by se jich zeptala. Vlna, na které místní nechtějí vydělávat pomocí pohledů a obrázků. Vlna, která způsobila tolik bolesti, ale přesto jim nevzala úsměv z tváří a pohostinnost z duše.

Nedaleko Unawatuny se nachází želví farma v Habaraduwě, která není turisty tolik známá jako v Bentotě. Tudíž má své kouzlo a finančně tam "nevykrvácíte".

Jsem moc ráda, že jsem měla možnost poznat ostrov plující si v Indickém oceánu. A především spoustu jeho obyvatel, které budu mít v paměti napořád a jejich úsměvy mi vždy připomenou, že život je moc krátký na to, abychom se zabývali hloupostmi jako jsou peníze, zaměstnání či luxusní byt nebo drahé auto. Naopak každý den by měla zpříjemnit maličkost, kterou si ani v tu chvíli nepřipouštíme… i když já už ano!

Jak se tam dostat?

Nejlépe si zakoupit zpáteční letenku Praha Ruzyně - Srí Lanka Katunayake. Vyplatí se sledovat akční letenky, pak není problém zakoupit ji i za cca. 12 000 Kč. Ohledně místní hromadné dopravy doporučuju autobusy, kde si musíte sice zvyknout na jejich styl jízdy, ale určitě je to zážitek. V čajových oblastech je pěkné cestovat vlakem. Při kratších úsecích či po městě využijte služby všudypřítomných tuk-tuků.

Kolik to stojí?

Letenka tvoří největší obnos. Pobyt na Srí Lance je levný, ale pozor, nezapomeňte vždy smlouvat (s mírou). Většinou se dá cena usmlouvat až na polovičku. Za ubytování v guest housech se platí cca 1 000 - 2 500 rupií/noc. Platí se vždy cena za pokoj, nikoliv za počet osob. Jídlo je velmi levné, navíc je takové teplo, že jíte hlavně ovoce a zeleninu. Dražší jsou vstupy, většinou jsou jiné cenové relace pro místní a pro turisty. Pozor na suvenýry v turistických oblastech.

Kdy vyrazit?

 Na Srí Lance se střídají období sucha a období dešťů. Déšť je typický pro jih, jihozápad a centrum od května do července. Na východě a na severu jsou vydatné srážky především v prosinci a v lednu. My tam byly v únoru a ani jednou nám nepršelo.

Co jíst a pít?

 Jak už je pro Asii typické, doporučuji pít balenou vodu a nechladit si nápoje ledem. Typickým jídlem je rýže a kari, ale jinak než ho známe my. Jedná se o rýži s mnoha dalšími mističkami plnými různě uvařené zeleniny či masa a omáčky zvané sambola. Dále placičky s názvem hopper jsou připravované z kokosového mléka a vína z palem. Každopádně všechna jídla jsou hodně pálivá. Pečivo se prodává zabalené v papírových novinách. Čaj je dobré pít v horkých dnech, ochladí, i když nejsou na Srí Lance příliš kvalitní. Dále je známé pivo Lion Lager a pálenka arak.

Na co si dát pozor?

Nenechat se ošidit, protože místní vidí v bílých turistech peníze, což mají sice pravdu, ale to neznamená, že tam člověk musí nechat majlant. Důležité je smlouvat a určit s prodejcem cenu předtím než to koupíte, ochutnáte či vyjedete na cestu. Pozor na malárii, chraňte se repelenty s vysokým DEET a používejte moskytiéry. Nedávejte bezdomovcům ani dětem peněžní obnosy.

Radost v obličeji, jiskra v očích a věčný úsměv charakterizuje místní svou pohostinností a spokojeností.

Šárka Vacková

Mauricius zelená perla v Indickém oceánu

V pradávných dobách letěl bůh Šiva nad světem a na ramenou nesl posvátnou řeku Gangu. Nad malým ostrůvkem v Indickém oceánu byl tak uchvácen jeho krásou, že se neopatrně naklonil, aby lépe viděl, a šplíchl Gangu na ostrov. Tak praví legenda. Ten ostrov se jmenuje Mauricius a jezero, které místní hinduisté uctívají jako pramen Gangy se nazývá Grand Bassin. V jednom měl bůh Šiva pravdu.

Už při pohledu z letadla působí Mauricius jako rajská zahrada, jako zelená perla obklopená mořem. Úhledná políčka, zalesněné pahorky a plantáže cukrové třtiny hrají mnoha odstíny zeleně. Kromě cukrové třtiny jsou hlavními plodinami čaj, banány, brambory, tabák, zelenina a ovoce. Také rybolov patří k tradičním zdrojům obživy a podílí se významně na tvorbě hrubého národního produktu. Druhou příjmovou položkou státního rozpočtu tvoří zisky z prudce se rozvíjejícího turistického ruchu.

Ostrov je poměrně chudý na přírodní bohatství, proto je průmysl zaměřen především na zpracování dovážených surovin a polotovarů. Zato přírodní krásy a tropické podnebí zmírňované pasátovými větry je cennou devizou. Bohužel, z původní flory a fauny mnoho nezbylo. Původní pralesy, které kdysi pokrývaly celý ostrov, už byly téměř vykáceny a mnoho endemických živočišných druhů bylo nenávratně vyhubeno.

Hlavním představitelem této smutné rodiny vyhubených druhů je dronte mauricijský, česky známý jako blboun nejapný. Místními obyvateli nazýván dodo a považován za symbol ostrova. Populace tohoto velkého nelétavého ptáka byla námořníky zdecimována tak rychle, že se jeho podoba zachovala pouze na dobových náčrtech. Ke škodě mu byla jeho neohrabanost a důvěřivost, protože do příjezdu bílých lovců nepoznal žádného predátora. Pro námořníky a piráty, kteří u ostrova často doplňovali zásoby, byl snadnou kořistí. Zmizel z planety v roce 1681.

Podobný osud potkal i želvu obrovskou, taktéž lovenou pro maso a vejce, která je ve volné přírodě již vymřelá. Drží však rekord v dlouhověkosti. Literární prameny uvádějí, že francouzský cestovatel Marion de Fresne přivezl v roce 1766 několik jedinců z ostrova Mahé v Seychelách na Mauricius.

Jedné z nich, která přežila všechny ostatní, se říkalo Marionova želva a žila v dělostřeleckých kasárnách Port Louis až do roku 1918. Zahynula nešťastnou náhodou, propadla se do dutého podstavce pro dělo. Tehdy žila v zajetí už 152 let, a protože byla chycena dospělá, muselo jí být nejméně 170 – 180 let. Nejstarší želva, která žije na ostrově dnes, má prý 150 let. Našli byste ji v ZOO Casela v jižní části ostrova.

Ochraně přírody se na Mauriciu věnuje velká pozornost, do některých lokalit s původním porostem turisté vůbec nemají přístup. Národní park Black River má však pro turisty náruč otevřenou. Je přístupný z města Chamarel a vstup je placený. Nachází se zde dvě nejatraktivnější přírodní zajímavosti.

Největší vodopád ostrova vysoký 100 metrů a území zvané "sedmibarevná země". Má původ v dávné sopečné činnosti. Vysoká koncentrace kovů ve vyvřelých horninách bráni uchycení jakékoliv vegetace v tomto místě. Obnažená písčitá půda vystavená erozní činnosti vytváří bizarní útvary v barevných odstínech od tmavě fialové až po červenou.

Ale pro Mauricius je nejtypičtější barvou modrá. Může za to malinký zoubkovaný obrázek s portrétem královny Viktorie. Za vlády britských kolonistů se v roce 1847 konal v metropoli Port Louis ples tamní společenské smetánky. K této příležitosti byly tištěny i poštovní známky – pět set oranžovočervených v hodnotě jedné pence a stejně tolik dvoupencových v barvě modré. Místnímu tiskaři se vloudila chybička a místo nápisu POST PLAID (placeno) vytiskl POST OFFICE (pošta). Tyto chybotisky vůbec neměly být použity, ale přesto se jich několik na dopisy dostalo a způsobily poprask mezi sběrateli známek na celém světě.

Modrých mauriciů se prý k dnešnímu dni zachovalo jen dvanáct, jeden z nich byl nedávno v Londýně vydražen za milión liber. Kde jinde tedy hledat poštovní muzeum než v Port Louis. Samozřejmě že ve vitríně jsou jen repliky nejdražších a nejslavnějších známek světa, ale kromě nich je zde k vidění velké množství historických i současných známek z mnoha států. Také Československo je reprezentováno sérií z šedesátých let, na které jsou zobrazeny portréty našich významných osobností.

K velkému překvapení všech českých turistů spojuje Mauricius s naší vlastí ještě jedno jméno. V době, kdy jméno Jana Palacha obletělo celý svět, se v Curepipe dokončovala stavba autobusového nádraží, a tak se na důkaz úcty dodnes nazývá po něm. Samotný ostrov, velký 2 040 km², získal jméno po holandském mořeplavci princi Maurici Nassavském. Stalo se tak v roce 1598.

Elena Háblová